Sentouki

Kapitola třetí --- Pouta a propletené chodby

Otevřela jsem oči a spatřila temnou velkou místnost. Zkusila jsem pohnout rukama, ale zjistila jsem, že jsou obě spoutané řetězy. Co-co se stalo? pomyslela jsem si pomateně. Ukrutně mě bolela hlava a nemohla jsem si vzpomenout na cokoli z předchozí doby. Půl metru přede mnou přelezl po špinavé podlaze velký chlupatý pavouk, ale já jsem na něj jen unaveně koukala. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla vysoká mužská postava.

"Kdo-kdo jsi?" zeptala jsem se, stále ještě neschopná vyslovit souvislou větu.

"Aha, ty mě vlastně asi znáš pod touhle podobou." Napůl se ušklíbl a napůl usmál a s obláčkem kouře se změnil na mě známého Tlusťocha. Proměnil se zase zpátky. 

"Kde máš svoje přátelíčky?" zeptala jsem se co nejvíc výsměšně. Odfrkl si.

"Vypadal jsem jako tlustý pitomec jen proto, že jsem je potřeboval získat a oni si mysleli, že jsem slabý a nemohu jim ublížit. Ale měli mě jako vůdce. Vlastně mi jenom pomohli získat toho kluka a tvoji ninjové mi pomohli se jich zbavit. Aspoň mám míň práce."

"Kde jsou moji přátelé a Manzo? Co jsi s nimi udělal?" vykřikla jsem rozhořčeně.

Pokrčil rameny. "Tvoji přátelé se asi odpakovali domů a nezajímáš je. Ten prcek je zajatý a já s ním mám ještě nějakou práci. Teď by ses ale měla starat spíš o sebe," řekl a udělal krok ke mně. "Odsud se nedostaneš. Ale mě, kromě síly Menza, zajímá i síla Kyuubiho Jinchuurikiho, takže potřebuju vědět..."

"Nic to neřeknu!" zaječela jsem a plivla na něj. To jsem asi dělat neměla.

 "Jak chceš, je to tvoje chyba. Uvidíme, jak dlouho vydržíš bez jídla a pití." Odešel a naštvaně za sebou třískl dveřmi. Teď jsem měla konečně čas dostat se z těch pout. 

Po půl hodině jsem to ale vzdala a znovu jsem uslyšela cvaknutí dveří. Ten samý chlap vešel a tentokrát měl v ruce další řetězy. Uvázal mi nohy na řetěz ke stěně, ale já se nijak nebránila, na to jsem byla moc slabá. Teď jsem měla čas si ho pořádně prohlédnout. Měl snědou pleť a tmavé, skoro černé vlasy zastřižené u uší. Na vypracovaném trupu mu visela světlá košile a měl vysoké kožené boty, v nich zastrčené tmavé kalhoty. Vlastně byl docela hezký a muselo mu být jen o pár let víc, než mně.

Dokončil uvazování a zvedl hlavu. Chvíli se na mě díval hnědýma očima a já v nich na okamžik postřehla lítost a sebezapření. Už chtěl odejít, ale když uslyšel můj hlas, zastavil se pár metrů od dveří.

"Proč tohle děláš? Vím, že tohle nechceš." Trochu jsem střílela od pasu v maličké naději, že mě snad pustí, ale bylo na tom trochu pravdy. Neodpověděl, ale trochu sklonil hlavu. Zkusila jsem to s jiným přístupem, i když už trochu zoufalým. "Úúú, já mám hlad, byl bys tak hodný a přinesl vězňovi kousek chleba?" řekla jsem sladkým hlasem. Na odpověď se znovu napůl ušklíbl tím svým způsobem a odešel.

*   *   *

Hinata skákala po stromech a pokukovala po Narutovi, který skákal několik metrů před ní. Naruto-kun se o Sakuru-san vážně bojí, prolétlo jí hlavou a trochu jí při tom bodlo u srdce. 

"Hinato, jsi v pořádku?" zeptal se Kiba, který se zničehonic objevil vedle ní.

"J-jasně... Jen přemýšlím, jestli jsou Sakura-san a Manzo v pořádku." To koneckonců taky byla pravda.

"Neboj, určitě jsou." Usmál se na ní Kiba. Hinata se taky usmála. "Naruto je nějak potichu," řekl Kiba po krátké odmlce. "Haló, Hinato."

"Eh, promiň zamyslela jsem se."

"Kibo, kde to je?" zakřičel zepředu Naruto. 

"Já nevim, za jak dlouho tam budeme. Ale vzhledem k tomu, že jste říkali, že je dost tlustej, tak asi brzo." odpověděl zamračeně Inuzuka. "Stát!" vyjekl najednou.

"Co-co se děje, Kiba-kun?" zarazila se Hinata a skočila k němu a jeho psovi.

"Pšt!" Kiba s Akamarem strnule stáli a s nastraženýma ušima poslouchali a čmuchali. "Myslim, že už jsme blízko," řekl po pár minutách Kiba a vyrazili. Za několik mil už Hinata taky něco postřehla a za pár desítek metrů zastavili. 

"Jsme tady," řekl Kiba. Stáli před velkou ale ničím zvláštní skálou porostlou mechem. Hinata použila Byakugan a obešla celou skálu, až nakonec našla pouhým okem neviditelný vchod a pomocí Juuken ho otevřela.

Naruto na nic nečekal a vběhl dovnitř, až jim za chvilku zmizel ve tmě. 

"Naruto! Počkej!" křikl Kiba a vběhl s Akamarem za ním. Hinata s Tadashim v patách se rozběhl za nimi.

Naruto běžel chodbami skály a otevíral další a další dveře. Připomnělo mu to, jak tenkrát se Sakurou, Saiem a Yamatem hledali Sasukeho. Ušklíbl se, když si vzpomněl, jak si tehdy bláhově myslel, že Sasukeho přemluví. Přísahal si, že narozdíl od Sasukeho Sakuru i Manza ochrání a dovede bezpečně domů. 

Ani nevšiml, že ostatní už zůstali daleko za ním.

"Kiba-kun, počkej!" zakřičela Hinata. "Už tak jsme se oddělili od Naruta-kun a Tadashiho-san, měli bychom se držet u sebe aspoň my dva - chci říct tři," Hinata zrudla a Akamaru pobaveně zaštěkal (Pozn. Autora: já nevím, jak to udělal :D). Kiba si ani nevšiml, že je Hinata červená jak rajče a opatrně po něm pokukuje. Najednou Akamaru zakňučel a zůstal několik metrů za nimi.

"Co se děje, Akamaru?" řekl znepokojeně psí vodič a vrátil se k němu. Za Akamarovu levou zadní nohu viselo podivné pomuchlané zvíře, velké asi půl metru. Kiba v tom zvířeti rozpoznal jakéhosi velkého netopýra a pokusil se ho ze psovi nohy setřást. Netopýr zavrčel ale po chvilce se pustil a odletěl do tmy.

"Co... To bylo?" zeptala se opatrně Hinata, která tomu všemu přihlížela o kousek dál.

"Něco jako netopýr," řekl Kiba zamyšleně. Pozoroval Akamara, jestli může chodit a ulevilo se mu, když zjistil, že může. "Musíme jít," zamumlal Kiba a s Akamarem po boku vyrazili.

Čím déle to trvalo, tím víc byl Naruto napjatý. Dveře snad byly všude, ale ani jedny z nich neukrývaly jedinou živou bytost. Najednou z jedněch dveří uslyšel zvuky. Přiběhl k nim a...

*   *   *

Znovu cvakly dveře. A kdo jiný by to byl, než ten, co to byl předtím. Ale tentokrát vypadal jinak... Řekla bych, že byl snad i trochu zmatený. Přišel ke mně a sesunul se podle zdi na studenou podlahu. Zakryl si dlaněmi obličej. 

"Všechno nešlo tak, jak bych si představoval," řekl, a mně došlo, že nejspíš mluví o Manzovi. 

"Eh?" řekla jsem tázavě.

"To je na dlouho."

"No, já myslím, že času je dost." pronesla jsem rádoby ironicky. Ušklíbl se. Na chvilku jsem zase zahlédla ten pohled, kdy vypadal i přátelsky. Potom jsme si povídali o různých věcech - jaká je naše oblíbená barva, co máme rádi za muziku, atd. Docela mě překvapilo, jak snadné bylo si s ním povídat. Když se nakonec zvedl, skoro jsem ani nechtěla, aby odešel.

*   *   *

Tadashi běžel chodbami a dělal si starosti o svého synovce. Tadashi nebyl starý, ale i když byl asi o patnáct let starší než Manzo, měl k němu téměř bratrský vztah. Za rohem uslyšel zvuky a tak zrychlil a za zatáčkou málem narazil na bloňďáka. 

"Uf, to jsi ty." řekl Tadashi s výdechem

"Eh? Tadashi?" Naruto přimhouřil oči. "Promiň, nevšiml jsem si tě." Pohled mu sjel ke dveřím. S Tadashim na sebe kývli a dveře otevřeli.

Museli chvilku počkat, než si jejich oči zvykly na tu tmu. Potom rozeznaly mlhavý obrys dětské postavy a Tadashi se k němu rozběhl, Naruto hned za ním. Když k němu doběhli, jen na ně překvapeně koukal. 

"Vy... Jste mě přišli... Zachránit?" zamumlal Manzo.

"Jo, kamaráde," zazubil se Tadashi. "Pojďme, nemám z tady toho místa dobrý pocit."

Ještě, než se zavřely dveře, Naruto se naposledy rozhlédl po kobce. Měl zlé tušení, když zahlédl stříkanec krve a zbytky pout.

"Akamaru! Hinato!" zakřičel hnědovlasý kluk s červenými tvářemi. Nacházel se uprostřed hejna velkých netopýrů, co mu bránili v pohybu. Jeho psa ani kamarádku ale neslyšel ani neviděl. Doufal, že jsou aspoň v bezpečí. Musím se z tohohle dostat ven, pomyslel si a usilovně přemýšlel. Jenže psovod bez psa je slabý, stejně jako pes bez psovoda. Zatraceně. Utíkat nemohl, skákat taky ne, jediná možnost byla... Zem. Ale Gatsuugu bez Akamara nedokázal. Přikrčil se k zemi a našel místo, kde kamenná podlaha na chvilku přecházela ve hlínu. Na nic nečekal a za chvilku už byl kus pod zemí.

Kiba se vynořil z hlíny kus od hejna velkých netopýrů a uviděl Akamara, jak si k němu skrz netopýry klestí cestu.

"Taky jsem rád, že jsi v pořádku," smál se Inuzuka, když mu pes začal olizovat tvář. "Ale kde je Hinata?"

Najednou se hejno netopýrů dalo na útěk, v tomto případě spíš na úlet. V místě, kde před chvilkou byli netopýři, se objevila modrovlasá dívka s fialovýma očima. Když spatřila své kamarády, rychle k nim přiběhla.

"Hinato... Jak jsi je zahnala?" zeptal se Kiba své spolubojovnice.

"To já ne. Byla jsem uprostřed toho hejna a najednou se rozletěli." odpověděla. "Musíme jít," dodala. Kiba kývl hlavou a vyrazili.

Netrvalo však dlouho a skoro sejmuli Tadashiho s Manzem.

"Manzo-kun! Zachránil jste ho, Tadashi-san!" vykřikla Hinata radostně. "Ale," zarazila se, "kde je Naruto-kun?"

"S Narutem jsme Manza našli a vysvobodili, ale když jsme vyšli z jeho vězení, Naruto mi řekl ať dávám na Manza pozor a odešel hledat Sakuru-san." vysvětlil Tadashi.

"Aha, tak to by jsme je asi měli najít," vyhrkl Kiba. "Popravdě, mám takovej špatnej pocit, myslim, že bysme měli být všichni pohromadě."

"Cítím to podobně," řekl Tadashi a vyrazili.

Naruto zase běžel chodbami skály a ani s toho nevšiml, ale postupně zrychloval. Nevěděl, kolik času uplynulo od toho, kdy vešli do té skály, ale teď měl před sebou jediný cíl - najít Sakuru a dovést všechny bezpečně zpět domů. Ta chvíle se už blížila...

Otevřely se dveře a Sakura znovu zachytila maličkou naději, že to jsou její přátelé. Nebyli. Onen snědý vysoký muž vešel dovnitř a namířil si to směrem k ní.

"H-hej, co to děláš?" zarazila se, když jí začal odpoutávat pouta.

Když je sundal všechna, řekl jí: "Utíkej, utíkej ven z téhle skály. Neotáčej se. Mimochodem, rád jsem tě poznal, jsem Nikko."

Sakura zaraženě stála a po chvíli se její momentálně lehce rozhozený mozek vzpamatoval. "S-Sakura. Tak asi... Sbohem." A utekla.

Sakura-chan, kde jenom jsi? Neříkej mi, že... Naruto rychle vypudil tu myšlenku z hlavy. Ne, to se nesmí stát...

Zatracení netopýři! A že jich bylo hodně, navíc byli dost velcí. Nad Narutem jich bylo nejmíň padesát a takhle to pokračovalo po celé chodbě. Naštěstí se všichni netopýři drželi spíš nahoře. Kvůli těm netopýrům nikdy nenajde Sakuru... Zabočil za roh a uviděl velký chumel netopýrů.

Už mě začínaj pěkně... Naruto se naštval a už si připravoval Rasengan. Koneckonců, ta chodba byla jediná, kterou mohl jít a tak skočil s Rasenganem přímo doprostřed hejna netopýrů.

Vlastně to jsou spíš upíři, zamyslel se Naruto. Počkat, co to sakra?! Udeřil Rasenganem přímo do středu netopýroupírů a za nimi uviděl postavu.

"He? ...S-Sakura-chan, jsi to ty?" řekl pomateně.

"Naruto?-" zbytek Sakura nestihla doříct, protože jí objaly Narutovy silné paže. Usmála se.

"Omlouvám se... že jsem nepřišel dřív."

"To nevadí," zasmála se Sakura. "Přišel jsi."

"Héj, měli bysme jít, vy dvě hrdličky!"

"K-Kibo!" Narutovi a Sakuře došlo, že se ještě pořád objímají a rychle od sebe odskočili.

"Jo, máš pravdu, jdeme!" snažila se to zamluvit Sakura. Naposledy se otočila, vzpomněla si na Nikka a odběhla.

No, tak už asi nemá smysl tenhle díl nějak protahovat. Popravdě, chtěla jsem toho sem nacpat víc, ale už je asi docela dlouhej, tak to napíšu do dalšího.

Doufám, že se vám tenhle díl líbil a jestli jo, tak zanechte komentář

Odkaz na předchozí díl: Tlusťoch a spol.

Odkaz na následující díl: Rest in peace